Rod Daubků

Kořeny této podnikatelské rodiny sahají do plátenické oblasti Poličska, ze které vzešlo rodinné bohatství. První písemně doložený předek chalupník a krejčí František Daubek žil na konci 18.století v malé vsi Lezníku č.32 (okr. Svitavy). Jeho syn František narozený 5. února 1774 tamtéž si vzal 10. února 1802 za manželku Eleonoru Mrázovou (* 1781). Manželé se přestěhovali do nedalekého města Poličky, kde se usadili v domě č. 19. František zde provozoval obchod s plátnem a pět let po svatbě se jim narodil syn Josef František (* 29.5.1807 Polička).

Josef František Daubek

Po studiích na gymnáziu v Litomyšli se rychle zabydlel v otcově obchodu. Se synovou pomocí překonal otec krizi, která postihla jeho lnářský obchod po nástupu bavlněného zboží na trh. Pro své zboží našli odbyt v rakouské armádě, plátno dodávali do vídeňských vojenských skladů. Obchodní činnost vynesla Daubka mezi vážené poličské měšťany a tudíž se jeho syn Josef František mohl ucházet o Annu Hněvkovskou (* 1812), dceru poličského purkmistra ale také obrozeneckého básníka Šebestiána Hněvkovského.
V následujících letech se v manželství narodilo 5 děvčat a jeden chlapec. Marie (* 1833 Polička), Anna (* 1839, + 13.5. 1865 Liteň), Eleonora (* 1840), Josef Šebestián (* 24.12. 1842 Polička), Růžena (* 1844 Polička) a Aloisie (* 1848 Polička, + 4.8. 1887 Suchomasty).
V porevolučních letech zajišťoval Josef František Daubek velké dodávky plátna a sukna pro rakouskou armádu. Poté se vzdal veškeré obchodní činnosti a přeorientoval své podnikání na mlynářství. Pustil se do náročné modernizace mlýna v Brněnci, jehož výrobní zařízení přestavěl pro technologii mletí po americkém způsobu.

Daubkové hospodaří v Litni

V roce 1850 koupil Daubek za 255 000 zl. a 100 dukátů od Karla Ferdinanda svobodného pána z Putteay velkostatek Liteň, k němuž připojil ještě sousední alodiální statek Vlenec. Zakoupené statky s několika hospodářskými dvory a pivovarem se nacházelo ve značně zanedbaném stavu a Daubek se pokusil toto hospodářství oživit. V těchto letech zaměstnával ve funkci správce liteňského velkostatku otce budoucího spisovatele Svatopluka Čecha. Zavedl výrobu lihu a dokonce nechal v roce 1875 zřídit lihovarnickou školu, vůbec první průmyslovou školu tohoto oboru v Rakousko-Uhersku. Další Daubkovy podnikatelské aktivity směřovaly do pivovarnictví. V roce 1881 proběhla přestavba liteňského pivovaru na parostrojní. Liteňské pivo se čepovalo ve vlastních hostincích v okolí, jeden z nich byl i v Praze a jmenoval se U města Poličky.
Koupí bývalého liteňského panství získal Daubek do vlastnictví i barokní zámek v Litni, který se stal pro jeho početnou rodinu druhým domovem. Malíř Quido Mánes vymaloval strop v zámecké jídelně motivem čtyř ročních období a znaky slovanských zemí habsburské monarchie. U malířova bratra Josefa si objednal zhotovení portrétů rodinných příslušníků. Mánes přijel do Litně v září roku 1861 a během tříměsíčního pobytu namaloval akvarely všech šesti Daubkových dětí. Portrét jejich matky Anny zůstal proveden pouze tužkou, protože během portrétování zemřela (+ 4.11. 1861 Liteň).
Liteňskému velkostatku náleželo patronátní právo ke kostelu sv. Petra a Pavla v Litni, který nechal Daubek na své náklady opravit. Oltářní obraz z roku 1880 od malíře Josefa Scheivla zdobí pozadí s pohledem na Daubkovo rodné město Poličku. V 70. letech působil na liteňské faře jako kněz spisovatel Václav Beneš Třebízský.
Daubek se finančně podílel i na řadě jiných projektů, přispěl na stavbu Národního divadla v Praze, dokonce byl členem Sboru pro zřízení českého národního divadla. Podporoval Ústřední matici školskou nebo pražský spolek Svatobor podporující české spisovatele. Ve velké míře se věnoval také podpoře chudinských fondů a dobročinných ústavů.
4. března 1882 se městské zastupitelstvo v Litni usneslo na jmenování Josefa Františka Daubka čestným občanem. Svoje rozhodnutí zdůvodnilo zásluhami o zvelebení domácího průmyslu a hospodářství, upravení nejbližšího okolí a nádhernou opravu chrámu Páně a blahobyt zdejšího pracovního lidu.
Josef František Daubek zemřel 25. prosince 1882 v Litni, posledního rozloučení v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze se zúčastnily stovky lidí v čele s významnými českými politickými a kulturními osobnostmi (František Ladislav Rieger, Emanuel Skramlík, Alois Oliva, František Odkolek, Vojtěch Náprstek). Daubkovy ostatky byly uloženy 28. prosince v kostele sv. Petra a Pavla v Litni. O nesmrtelnost v českých dějinách se pak postaral spisovatel František Zákrejs, syn jednoho poličského tkalce, který zvěčnil Josefa Františka Daubka ve svém románu Národovci.

Josef Šebestián Daubek

Po smrti Josefa Františka Daubka se stal univerzálním dědicem rodinného jmění jediný syn Josef Šebestián. Nejstarší dcera Marie měla za manžela významného lékaře prof. MUDr. Josefa Hamerníka (* 18.8. 1810 Pacov, + 22.5. 1887 Praha), který byl osobním lékařem například Boženy Němcové. Druhá Daubkova dcera Anna zemřela svobodná v mladém věku. Eleonora se provdala za JUDr. Jana Jeřábka (* 18.9. 1831 Praha, + 14.9. 1894 tamtéž) zemského poslance, ředitele banky Slavia a také prvního intendanta Národního divadla v Praze. Růžena si vzala v únoru roku 1873 v pražském kostele Panny Marie Sněžné budoucího překladatele a polonistu Edmunda Jelínka. Byla jednou ze spoluzakladatelek České filharmonie a vedla vyhlášený pražský měšťanský salón v Křemencové ulici, v němž třeba básník Jaroslav Vrchlický seznamoval přítomné dámy s novou francouzskou poezií. V upomínku na tyto dny jí věnoval svou sbírku básnických překladů Moderní básníci francouzští. Založila též nadaci každoročně oceňující nejlepší díla z české historie. Aloisie se stala manželkou velkostatkáře ze Suchomast (okr. Beroun), zemského poslance a berounského okresního starosty Vincence Mareše, s nímž měla čtyři dcery.
S jediným Daubkovým synem Josefem Šebestiánem se počítalo jako s nástupcem a pokračovatelem otcova podnikání a hospodářství. Zdědil jeho podnikatelský talent, který navíc podpořil vzděláním na několika odborných školách. V roce 1884 se jako poslední ze sourozenců oženil. 24. listopadu si vzal ve Vídni o 17 let mladší Irmu Wellsovou (* 4.5.1865 Brno, + 1.4. 1941 Praha). Rok po svatbě se novomanželům narodila Marie (* 21.10. 1885 Liteň). Později přibyli do rodiny ještě synové Josef František (* 24.1. 1888 Brněnec) a Jiří Antonín (* 7.8. 1890 Brněnec).
Jako poměrně mladý začal Josef Šebestián aktivně působit v komunální politice. V roce 1872 kandidoval do okresního zastupitelstva v Poličce a hned napoprvé byl zvolen okresním starostou. Paralelně jako majitel virilního hlasu začal zasahovat do záležitostí obecního výboru v Brněnci. V 80. letech byl zvolen starostou obce, v jejímž čele stál dlouhých 35 let až do konce fungování staré obecní samosprávy. V letech 1895 až 1901 působil v českém zemském sněmu.
Velmi intenzivně se Josef Šebestián věnoval podnikání a hospodaření na liteňském majetku. Hlavní náplní činnosti společnosti byla výroba a prodej piva, sladu, cihlářského zboží a lihu. V roce 1890 nechal přestavět sladovnu ve Skuhrově, ve které se ve mzdě sladovalo také pro Smíchovský pivovar. Liteňský pivovar zrekonstruovaný nejlepší firmou v oboru Novák a Jahn z Prahy se stal největším pivovarem na Berounsku. V letech 1905– 06 zaznamenal rekordní výstav 37 824 hl piva, které se dodávalo kromě Berouna i do Prahy. Zemědělská výroba zahrnující hospodářské dvory v Litni, Skuhrově a Vlencích pěstovala pro vlastní spotřebu pšenici, ječmen, žito, řepu, brambory a chmel. Rybníky v Oboře a ve Skuhrově sloužily pro ledování a braní vody. Na liteňském velkostatku dokázal Daubek úspěšně skloubit polní hospodářství s hospodářským průmyslem. Tento nový způsob podnikání sem jezdili studovat studenti z české techniky i různých odborných škol. Určitě mu věnoval svou pozornost při návštěvě i následník trůnu František Ferdinand d´Este.
Významnou roli sehrál Josef Šebestián při vzniku železniční spojky vedoucí ze Zadní Třebáně do Lochovic, navazující na trať mezi Prahou a Plzní.
Mimořádné úspěchy v hospodářské a podnikatelské sféře spolu s nebývalým rozsahem veřejných aktivit a dlouholetou činností v místní samosprávě nasměrovaly Josefa Šebestiána Daubka k úvaze ucházet se o nobilitaci. Nezbytným nobilitačním řízením u vídeňských úřadů úspěšně prošel a v roce 1896 jej císař František Josef II. povýšil do šlechtického stavu s rytířským titulem. Při tvorbě rodového erbu do štítu zvolil dubovou ratolest s plody, na mlynářské řemeslo odkazovaly klenoty v podobě ryby a mlýnského kola. Pro nápis vybral latinské „Suscipere et finire“ – „Podniknout a dovést do konce“.
Dalších osobních poct se mu dostalo od reprezentantů různých spolků. Sbor dobrovolných hasičů pro Liteň a okolí jej jmenoval usnesením valné hromady ze dne 17. března 1889 čestným členem sboru. Valná hromada Spolku vojenských vysloužilců v Litni a okolí zvolila jednohlasně Daubka protektorem spolku. Obdobná ocenění získávala i jeho manželka Irma. Ta se angažovala především v charitativní oblasti, za což ji císař František Josef I. ocenil záslužným řádem, byla dámou Alžbětina řádu II. třídy. V roce 1909 dokonce obdržela z Vatikánu od papeže Pia X. vyznamenání papežskou medaili Bene merenti.
Nemalé finanční prostředky vynaložil Josef Šebestián na pořízení a výstavbu rodinných reprezentativních sídel a staveb včetně výzdoby jejich interiérů a exteriérů. V roce 1887 si najal pražského stavitele a architekta Antonína Wiehla, aby provedl přístavbu vily v Brněnci. Ten ve svém návrhu spojil starou vilu s novou ve stylu české renesance. Nová budova měla čtvercový půdorys, tři štíty a stěny sgrafitovány. Pro kartuše navrhl malíř František Ženíšek malby na Daubkovo zadání tématu orby a lovu. Jednalo se o historické postavy rolníka Přemysla Oráče a knížete Oldřicha. První postavě vtiskl svoji podobu, ve druhé lze poznat Josefa Šebestiána, známého svou vášní pro lov. O rok později dostal Wiehl zakázku na výstavbu Daubkovy rodinné hrobky nedaleko zámku v Litni, kterou pojal jako neorenesanční čtvercovou budovu s kopulí. Sochař Josef Václav Myslbek se postaral o mozaikovou výzdobu a mramorový oltář se sochou sv. Josefa s Ježíškem z bílého mramoru. Malíř Maxmilián Pirner zhotovil nástěnný triptych, v jehož středu je freska Pieta, po stranách jsou portréty vpravo Josefa Šebestiána s chotí Irmou, která chová na klíně malou dceru Marii. Vlevo jsou umístěny portréty Josefa Františka Daubka s manželkou Annou. Od téhož umělce si objednal pro vilu v Brněnci cyklus rozměrných pastelů Mytologické mesaliance.
Při pobytu v Paříži v roce 1878 se Josef Šebestián seznámil s malířem Františkem Ženíškem. Zrodilo se dlouholeté přátelství provázené Daubkovým obdivem mistrova díla, které sám rozšířil podněty a objednávkami obrazů. Jako dočasný ateliér poskytl malíři zámeček ve Vlencích, kde v průběhu roku 1880 Ženíšek vytvořil soutěžní návrh na první oponu Národního divadla v Praze. V 80. letech maloval pro Daubka souběžně tři obrazy s náročnými historickými motivy, z nichž nejznámější je Oldřich a Božena. Inspiraci pro tváře jednotlivých postav tohoto obrazu našel malíř v bezprostředním okolí svého vleneckého útočiště. Kníže má tvář Josefa Šebestiána, mladší psovod byl namalován podle manžela Daubkovy sestry Eleonory. Ještě v roce dokončení byl obraz se souhlasem majitele vystaven v uměleckém salónu Mikuláše Lehmana v Praze, o rok později jej obdivovali ve Vídni. Poté obraz našel své místo v zámecké jídelně. U svého přítele si nechal zhotovit i řadu portrétů členů rodiny, které zdobily interiéry především liteňského zámku. Tuto galerii doplnila později i portrétní díla od malířů Václava Hynaise a Maxe Švabinského. Pro výzdobu reprezentačních i soukromých prostor rodinných sídel kupoval Daubek díla i jiných českých umělců, například Mikoláše Alše, Václava Brožíka. V pražském bytě Na Nekázance visela slavná Mánesova Josefína. Přes osm let pak trvaly práce na bronzové bustě Josefa Šebestiána, jejíž zhotovení zadal sochaři Josefu Václavu Myslbekovi.
Josef Šebestián Daubek zemřel v létě 15. července 1922 v Litni.